Přelomové roušky z nanovláken šijí v Liberci. Chtěl by je i stát, vše je hned vyprodáno

Bez názvuaeemaaaahfgg

Původně to mělo být pár desítek kusů roušek z nanovláken, které brání průniku virů, pro vnitřní potřebu liberecké univerzity, informace se ale rychle rozšířila dál a spustila se lavina poptávky.

„Nyní vyrábíme roušky i pro Liberecký kraj, desítky kusů už jsme dodali liberecké krajské nemocnici,“ uvedli zástupci školy. Její rektor Brzezina už v Praze jednal o dodávkách výchozího materiálu pro roušky se zástupci několika ministerstev a soukromými subjekty.

Materiál pro stát

„Zástupci ministerstev projevili zájem o výchozí textilii s nanovlákny. Návrh byl takový, že bychom dodávali tuto základní matrici a stát by materiál předal soukromé firmě, která by z ní nechala šít roušky ve svých zahraničních provozech,“ řekl rektor po jednání v Praze, na kterém se setkal mimo jiné se zástupci ministerstva průmyslu a obchodu, ministerstva zdravotnictví a ministerstva spravedlnosti.

Vědkyně Veronika Máková řeže nanomateriál pro roušky_TUL

:. Vědkyně Veronika Máková řeže nanomateriál pro roušky. Zdroj: TUL

Liberečtí by rádi své roušky vyráběli ve velkém. „Limit je však v kapacitě výroby. Obě zařízení, na kterých materiál pro roušky vyrábíme, dokážou vyprodukovat jen omezené množství nanovrstvy. Je to jen na několik tisíc kusů denně,“ dodal Miroslav Brzezina.

Výchozí nanomateriál vyrábějí vědci také na zcela novém stroji novou technologií metodou elektrostatického zvlákňování střídavým elektrickým proudem, který máme na fakultě strojní v provozu jen pár dní. Výroba materiálu pro nanoroušky je tak zároveň jeho testovacím provozem. Druhý stroj na výrobu matrice pro roušky spustili na katedře netkaných textilií a nanovlákenných materiálů fakulty textilní.

Ze zasedací místnosti šicí dílna

Vyprodukovanou nanovrstvu na nosné netkané textilii další pracovníci rozřežou a předají do improvizované šicí dílny, která vznikla ze zasedací místnosti Ústavu pro nanomateriály, pokročilé technologie a inovace TUL (CxI).

Zde se u vlastních šicích strojů střídá 20 – 30 zaměstnanců univerzity, kteří sešijí vrstvy k sobě tak, aby byl nanomateriál uvnitř roušky, přišijí tkalouny a všijí drátek, kterým lze obemknout roušku kolem nosu.

„Šili jsme i teď o víkendu, střídáme se tady tak, aby nás také z bezpečnostně-zdravotních důvodů nebylo v jedné místnosti mnoho,“ říká jedna ze šiček Jana Melicheríková, která jinak pracuje jako laboratorní technik v laboratoři funkcionalizace nanomateriálů na CxI.

„Šít umím a ušít tento typ roušky je navíc snadné, je to ten nejjednodušší typ roušky, na čínský způsob,“ uvedla šijící docentka Eva Kuželová Košťáková z katedry chemie. Dodává, že se na univerzitu hlásí i řada dobrovolníků, kteří by rádi v šicí dílně pomohli.

„Je nás na šití v tuto chvíli dost a nechceme mezi sebe zatím přibírat neznámé lidi. Snažíme se udržet si tady maximálně možné zdravé prostředí. Snad to veřejnost pochopí. Moc děkujeme za nabídnutou pomoc,“ říká docentka Kuželová Košťáková a odkazuje všechny zájemce na stránky Libereckého kraje, kde je odkaz na databázi dobrovolníků, kteří jsou připraveni šít.

Mělo to být v malém, ale poptávka je obrovská

Právě katedra chemie iniciovala výrobu roušek „po domácku“ už během minulého týdne, nejprve se testoval materiál, odlaďoval se nový stroj i postup výroby.

„Zprvu jsme chtěli rouškami zásobovat především zaměstnance z univerzity a zájem měla i univerzitní lékařka, která byla už bez roušek,“ říká David Lukáš z katedry chemie.

„Zájem byl ale enormní, rychle se to rozneslo dál, a tak jsme objem výroby zvýšili. Naše možnosti jsou v tom ale omezené, nejsme klasická výrobna, spojili jsme proto síly se dvěma profesionálními šicími dílnami tady v Liberci,“ dodává profesor Lukáš s tím, že šití roušek by se v dohledné době mělo z univerzity přesunout především do komerční sféry.

Roušky, ať už ušité v sídle CxI, nebo u externistů, se pak v našich laboratořích sterilizují ozonem nebo horkým vzduchem.

„Horký vzduch o teplotě 60 °C na hodinu a půl až dvě hodiny zabije vše a nepoškodí polymer, ze kterého jsou vyrobena nanovlákna,“ doplnil Petr Mikeš z katedry chemie.

„Tady u nás jsme schopní ušít tak 100 – 200 roušek denně, zbytek šijí externí firmy. Dnes jsme dodali první várku desítek testovacích roušek také do liberecké krajské nemocnice. Tam mají o roušky velký zájem,“ dodává doktor Mikeš. Univerzita vyrábí roušky pro Liberecký kraj, který bude koordinovat jejich další distribuci. Prvních tisíc roušek bychom měli zástupcům kraje předat dnes, na jejich výrobě se ještě pracuje. Část roušek se vyrábí také pro zaměstnance TUL. Distribuovat se budou v následujících dnech tak, jak je naši lidé zvládnou vyrobit.

Výrobu nanovrstvy udržíme

Zůstává nadále pravdou, že TUL nemá technologie a certifikace na to, aby produkovala „ve velkém“ roušky s certifikací pomůcky užívané ve zdravotnictví, ale velká poptávka je nyní už po jakýchkoliv prostředcích ochrany, byť bez certifikace.

„V tento moment jsme zmobilizovali své síly, improvizujeme a produkujeme tolik materiálu pro roušky, kolik jen rychlosti strojů a síly našich pracovníků stačí zvládnout,“ doplnila děkanka fakulty textilní Jana Drašarová.

„Potřebujeme jen polymer pro výrobu nanovláken, podkladovou netkanou textilii, tkaloun a kus drátu, to vše máme z vlastních zásob nebo od dodavatelů dostupné a zajištěné. Měli bychom produkci nanovlákenné vrstvy nějakou dobu udržet,“ dokončila vedoucí katedry chemie fakulty přírodovědně-humanitní a pedagogické Josef Šedlbauer.

Technická univerzita v Liberci stála u kolébky průmyslové výroby nanovláken, když v roce 2003 tým fakulty textilní pod vedením profesora Oldřicha Jirsáka zveřejnil patentovanou produkci nanovláken “ve velkém” technologií elektrostatického zvlákňování roztoku polymeru vystaveného silnému elektrickému poli.

Jan Bedinka